S02E11 - „Teď jsem se určitě ztrapnila“ – RSD u dospělých s ADHD
Už se ti někdy stalo, že jsi poslala sms – a pak jsi další tři hodiny přemýšlela, jestli jsi neřekla něco špatně?
Nebo jsi položila otázku na poradě– a zbytek dne jsi analyzovala výrazy všech v místnosti? Pak jsi možná zažila RSD – Rejection Sensitivity Dysphoria.
V téhle epizodě si povíme, proč může mozek s ADHD reagovat tak silně na pocit odmítnutí, jak to může vést k people pleasingu, přehnanému vysvětlování nebo vyhýbání se konfliktům – a proč spousta z nás zvládne bojovat za celý svět, ale mnohem těžší je postavit se sama za sebe. A samozřejmě: co s tím můžeš konkrétně dělat.
POSLECHNI SI EPIZODU NA SPOTIFY
Tak OK, lidičky, vítejte na Amygdala party. Já jsem Step a dneska se budeme bavit o jedné z nejtěžších částí ADHD – konkrétně o RSD. Ale než se do toho pustím, chci ti jen připomenout, že právě tvořím komunitu pro nás. Místo, kde si můžeme povídat, sdílet zkušenosti a učit se jedna od druhé. Dneska večer se to spouští, pokud všechno půjde tak jak má, tak kolem sedmé večer otvírám dveře. Pokud jsi zaregistrovala tvůj mail na amygdalapartz.cz, dostaneš link s přímou pozvánkou.
DOPAMILLA: No a pokud se to na poslední chvíli zhroutí, protože ve stresu klikneš na něco a půlka se toho vymaže, tak tu pozvánku dostaneš až třeba zítra.
Ano Dopamilo, děkuji ti jako vždy za tvůj optimismus. I když se musím přiznat, že se právě něčeho takového trochu bojím, takže těch 7 hodin dneska večer ber trochu s rezervou.
A teď se pustíme do dnešní epizody.
Jsem docela zvědavý člověk. Ne, počkej. Ne zvědavý ve smyslu, že mě zajímá, co dělají celebrity nebo kam jedou sousedi na dovolenou. Myslím spíš… že mám velkou potřebu vědět. Poznávat. Jsem zvídavá.
V rámci výcviku ADHD koučinku jsme se teď dostali do fáze, kdy koučujeme navzájem sebe. A přesně tam narážím na problém – já chci rozumět. Chci rozumět tomu, jak koučink funguje, proč funguje a taky kdy nefunguje. Jsem tak trochu to dítě, které rozebere budík, aby zjistilo, proč vlastně zvoní.
DOPAMILLA: Jo, zatímco ostatním stačí vyměnit baterku, ty potřebuješ vědět, jak to funguje. Už si na to pomalu začínám zvykat…
Takže když jsem zase položila další otázku naší lektorce – přesně jako to dítě ve třídě, co má ruku nahoře a volá: Paní učitelko, paní učitelko… tak samozřejmě odpověděla.
Ale já tu teď sedím druhý den a mám pocit, že si o mě myslí, že jsem otravná. Protože ji ruším. Protože ji vytrhávám z rytmu. Protože MÁM VŽDYCKY ještě jednu otázku navíc…
A sedím tady s hlavou plnou otázek ze včerejška. Samozřejmě že jo.
Ale které z nich jsou dost důležité na to, abych je fakt položila ve třídě?
Nemůžu se radši zeptat AI a dostat stejně dobrou odpověď?
Můžu některé vyřadit, protože jsou moc banální?
Které jsou dost důležité?
Které jsou úplně blbé?
Je vůbec některá z nich chytrá?
Povzdechne si lektorka, až uvidí, že zase zvedám tu svoji elektronickou ruku…?
DOPAMILLA: No páni, jak ses naučila sama sebe cenzurovat! To teda koukám.
Jo, že jo, Dopamillo. Přesně to se stane. Protože když se na to podíváš – co se tady vlastně děje? Proč mám tolik otázek… o tom, jestli můžu pokládat otázky?
Jo. „Sebecenzura“ je to správné slovo. Není to skromnost. Není to zdvořilost. Je to systém, který se budoval roky, jen abychom se vyhnuly tomu pocitu – že jsme moc, že zabíráme moc prostoru, že si někdo v duchu povzdechne, když vidí naše jméno.
A tady to začíná být vlastně docela smutné. Protože ty jsi možná byla taky takové zvídavé dítě. Takové, které rozebíralo budíky. Nebo sedělo nad encyklopediemi a úplně si libovalo ve faktech. Takové, které se ptalo. A ptalo. A ptalo.
Proč je nebe modré?
Jak to, že ptáci létají?
Proč mám zelené oči?
Kam zmizí měsíc, když ho nevidíme?
A tak dál a tak dál. Tohle je zdravá zvědavost a touha vědět. Ale teď, když jsi dospělá, jsi možná zažila, jaké to je stát na té druhé straně?
„Nevím vlastně, proč je nebe modré.“
„Ptáci létají, protože mají křídla, ale je v tom i nějaká aerodynamika… hm, myslím, že tomu vlastně úplně nerozumím.“
„Zelené oči máš, protože… no, něco o genetice.“
„Měsíc nikam nemizí, jen ho nevidíme. Je schovaný za Zemí.“
Někdy odpověď znáš, jindy ne. Ale hlavně máš tisíc dalších věcí na práci, takže odpovíš jen stručně.
„Nevím.“
Nebo dokonce: „Neotravuj, musíme stihnout autobus.“
Nebo: „Přestaň se pořád ptát.“
DOPAMILLA: Jde ti to, umíš v lidech vyvolat pěkné výčitky.
Jo, Dopamillo. To není záměr. Snažím se jen vysvětlit, že naši rodiče, prarodiče, učitelky ve školce a všichni ostatní, kteří se podíleli na naší výchově, byli možná prostě jen zaneprázdnění nebo unavení, když nás takhle odmítali. Že to nedělali schválně. Že pravděpodobně nevěděli co způsobovali. Nebo jen opakovali to, jak byli vychováni oni sami.
Říká se totiž, že dítě s ADHD dostane během prvních 12 let života kolem 20 000 negativních zpětných vazeb. A nemusí to být nic velkého, jak jsem se snažila ukázat. Můžou to být úplně obyčejné každodenní situace, které většina dětí zvládne bez větších následků.
ALE.
Když se tohle děje v mozku s ADHD, děje se tam ještě něco navíc. Spousta z nás má něco, čemu se říká Rejection Sensitivity Dysphoria – RSD. Extrémní citlivost na vnímané odmítnutí.
Zopakuju to – extrémní citlivost na VNÍMANÉ odmítnutí.
Za prvé – ADHD znamená, že máš mnohem víc otázek. Jsi mnohem aktivnější. Nebo mnohem zasněnější. Nebo prostě… víc. Ve všech směrech víc.
A v kombinaci s EXTRÉMNĚ citlivým mozkem, kterým ten náš je, je to dost nešťastná kombinace. Náš mozek je nastavený tak, aby rychleji zachytával hrozby. Dřív se to hodilo. Ve třídě je to zahlcující.
Protože každá malá poznámka… ji zaznamenáš. A hodně. Úplně ji nasaješ jako piják.
„Ach jo, tohle musím přestat dělat.“
„Tohle si nemůžu dovolit.“
„Zase otravuju.“
„Teď se musím chovat tak, aby mě neseřvali.“
DOPAMILLA: Jo. Naučíš se, že jsi moc. Jak smutné to je?
Hodně smutné, vlastně, Dopamillo. Neříkám, že každý s ADHD je potenciální Einstein nebo Marie Curie, ale to zničené sebevědomí si s sebou neseš celý život. A právě tyhle zpětné vazby mě nutí cenzurovat samu sebe ještě před začátkem hodiny… o třicet, čtyřicet let později.
Vidíš to? Tohle není něco, co ze sebe setřeseš a jdeš dál. Tohle se ti zapíše hluboko do těla. Sedí to tam a hlodá a hlodá, takže se opravuješ celý život.
„Mám se odvážit zeptat?“
„Ne.“
„Radši ne. Je to lepší. Co když si bude myslet, že jsem otravná? Vždyť jsem viděla, jak minule ji trochu škublo obličeji, když jsem se ptala… určitě si myslí, že jsem pain in the ass.“
„Ne. Radši se neptat.“
DOPAMILLA: Jo, tohle nezní jen trochu nezdravě, to zní taky pěkně vyčerpávající.
Jo. Je to vyčerpávající. Ale zároveň nás to dělá extrémně dobrými ve čtení lidí. Protože pořád hledáme i ten nejmenší náznak nespokojenosti – protože se za každou cenu snažíme vyhnout tomu, že dostaneme vynadáno. Dostat vynadáno se totiž cítí jako odmítnutí. Je to bolestivé. Už jsem to zmiňovala – výzkumy ukazují, že sociální odmítnutí aktivuje v mozku stejné oblasti jako fyzická bolest.
Poslechni si to ještě jednou. Když tě někdo seřve, aktivuje to stejné oblasti v mozku jako fyzická bolest. Takže pro mozek je vlastně skoro jedno, jestli ti někdo řekne, ať se vzpamatuješ, nebo dostaneš pravítkem přes prsty. Je to bolest. Skutečná. A proto se tomu snažíš za každou cenu vyhnout. Zvlášť když se to děje několikrát denně. A tak jsi přestala pokládat spoustu otázek. A tak ses stala expertkou na čtení lidí.
DOPAMILLA: Takový lidský polygraf, co? Čekáš, že ti zavolá FBI?
Ne, to úplně ne. Ale mám pocit, že mě není úplně snadné obelhat. Protože i když něco říkáš, můj mozek je vytrénovaný hledat ty úplně miniaturní signály, že to, co říkáš, nesedí s tím, co si opravdu myslíš. Aby se vyhnul bolesti. Samozřejmě.
DOPAMILLA: No jo, šikovná jsi!
No vidíš, Dopamillo. TOMU já nevěřím. Protože i když řekneš něco upřímně hezkého – v tom hlase je něco trochu plochého, trochu neutrálního, trochu uspěchaného. A já tomu prostě nevěřím. Že jo? Poznáváš se v tom? Ne proto, že bys byla nevděčná, ale proto, že signál a obsah nejdou dohromady. Mozek si pokaždé vybere to, jak to interpretuje, ne to, co se říká. Věří tomu, co „vidí“, ne tomu, co slyší. Nebo spíš tomu, co si myslí, že vidí.
Myslím, že proto mám někdy problém chápat vtipy – a practical jokes mi teda vůbec vtipné nepřijdou . Protože practical joke je vlastně smích něčemu, co můj mozek vyhodnotí jako odmítnutí. Jako reálné. Takže nejen že se lekneš, protože to mozek vyhodnotí jako skutečné nebezpečí, ale pak se ti ještě smějí. To je docela brutální.
DOPAMILLA: Jo, chápu. Skrytá kamera není nic pro tebe.
Ne. To fakt není. Ale pojďme k praktičtějším důsledkům. Nebo spíš nepraktickým důsledkům RSD a toho naučeného očekávání, že budeš odmítnutá – a že to bude bolet.
To je ten e-mail, který nepošleš, protože se bojíš, že budeš působit hloupě.
Ten komentář, který nenapíšeš na Facebook, aby ses neztrapnila.
Nepřihlásíš se na kurz, kam jsi chtěla jít.
Nejdeš s místní turistickou skupinou na výlet.
Neodvážíš se jít na rande.
Nepřihlásíš se na novou, zajímavou práci.
Nevemeš si ten nový projekt v práci.
A tak dál a tak dál. Není to proto, že bys byla neschopná. Nebo skromná. Nebo nedostatečně dobrá.
Je to proto, že PŘEDPOKLÁDÁŠ, že selžeš.
Že se ti někdo vysměje.
Že ti někdo řekne, že jsi moc.
Že budeš odmítnutá.
Stačí jeden křivý pohled ve chvíli, kdy zvedáš ruku, abys něco řekla – a může to změnit celý tvůj kariérní směr. Nebo taky … způsobit, že se žádná změna dít nebude.
A tohle je RSD v praxi.
Ne jako dramatická scéna ve filmu.
Ale jako sto malých rozhodnutí v průběhu života.
Neptej se.
Nic neříkej.
Nepřihlašuj se.
Nezkoušej to.
DOPAMILLA: Ne, ne, ne! To je hrozně negativní!
Jo, to je. A najednou uběhne třicet let. A samozřejmě to s námi něco udělá. Pamatuješ si tu epizodu před pár týdny? Tu o people pleasingu? O perfekcionismu? O tom, že máme tendenci končit v nezdravých vztazích?
Jo.
Tam to máš. RSD může mít opravdu dost vážné důsledky.
A jen aby bylo jasno – ty NEJSI přehnaně citlivá. Máš mozek, který byl vytrénovaný na to být supersenzitivní radar na všechno, co už ze 400 metrů může připomínat kritiku, nespokojenost nebo odmítnutí. Protože tě to chrání před bolestí. Jo?
Ne jako: „Omdlévám z toho, co řekl, protože je to tak silné.“
Ne.
Spíš: „Je to tak strašně bolestivé, když to říká, že se tomu chci vyhnout.“
To je regulace.
Regulace je ochrana. Takže reaguješ, abys sebe ochránila.
A to je úplně přirozené.
A ještě jednou, aby to zaznělo jasně: RSD není oficiální diagnóza. Ale spousta lidí, kteří pracují s ADHD, se shoduje, že tenhle typ extrémní citlivosti na odmítnutí je u lidí s ADHD velmi častý.
DOPAMILLA: Jo, to si můžou strčit někam, jestli chceš znát můj názor.
Jo, tak to se dá říct. Nikdo si nepřeje mít RSD, to ti můžu garantovat. Není to zrovna zábava chodit po světě a myslet si, že tě lidi nenávidí jen proto, že neodpověděli na smsku, kterou jsi před dvěma hodinama poslala.
Ne, neřekla jsi nic špatně.
Ne, nejsi hloupá, že jsi to poslala.
Ne, samozřejmě nejde o to, že nenávidí.
Mluvily jsme taky o tom, jak cítíme úlevu, když něco dokončíme – pamatuješ si tu epizodu? Že nestojíme na stupních vítězů se zářivým úsměvem, zatímco v pozadí hraje hymna? Že jsme spíš typ, co se schoulí v šatně a řekne si: „Uf, zvládla jsem to, díky bohu.“
Pamatuješ?
RSD s námi totiž dělá i tohle. My nevěříme pochvale. A to neříkám jen tak. Dělám to taky.
„Šikovná?“ – Ale prosím tě.
„To nic není, že jsem udělala tu zkoušku.“
„Ne, nic zvláštního jsem neudělala.“
„Tolik lidí napsalo knihu.“
„Tolik lidí řídilo projekt skvělě.“
„Podcast? Vždyť podcast může dělat každý.“
Zní ti to povědomě?
To není skromnost. Ne. To je mozek, který NEUSTÁLE hledá negativní signály. Je tím tak zaměstnaný, že skoro nezbývá místo pro ty pozitivní. Těm nevěříme. Je ten tón správný? Vypadá ten člověk, že to myslí vážně? Ano a ano? Stejně tomu nevěřím.
DOPAMILLA: Jasně. Takže odevzdáš diplomku a stejně si připadáš úplně neschopná. Jo, to dává „smysl“.
Jo. Je to dost vyčerpávající. Protože empirie – tedy důkazy, že jsme skutečně schopné a kompetentní – bývají často odmítnuté jako výjimka. Je to skoro, jako by mozek ukládal to negativní ve vysokém rozlišení. A to pozitivní v nízké kvalitě. Trochu rozmazané.
Dám ti příklad. Po několika dnech přemýšlení nad otázkami jsem se konečně odhodlala jednu z nich položit naší lektorce. Samozřejmě. Já jsem často ta, která má pocit, že musí to tý vody stejně skočit. I když si nejsem úplně jistá, jak dobře umím plavat. Takže skočím, zavřu oči a doufám v to nejlepší.
A ona mě samozřejmě vzala vážně. Odpověděla. Viděla jsem, jak několik spolužaček přikyvuje. Dokonce jsem dostala palec nahoru v chatu. Takže to asi nebyla tak hloupá otázka. Ale pak jsem něco zaslechla v jejím tónu. Nepřetvařuje se? Nejenom to hraje, aby mě uklidnila? Není vlastně naštvaná?
A tak tam pak sedím minimálně půl hodiny a nevnímám vůbec nic z toho, co se děje ve třídě. Protože si říkám: ne. Já tohle studium klidně můžu rovnou vzdát. Lektorka mě považuje za otravnou. Pokládám hrozně hloupé otázky. Možná jsem to vůbec nepochopila. Určitě jsem to vůbec nepochopila.
DOPAMILLA: Jinými slovy sis právě drilovala cvičení: Jak může maličkost zničit celý den. Jak často se to cvičení má provádět? To si musím taky naplánovat.
Jo, Dopamillo. Není to šílené? Že z toho, že jsi byla zvídavé dítě, které se pořád ptalo, se o čtyřicet let později staneš uzlíček nervů jen proto, že chceš něčemu porozumět? Mě to úplně vyčerpává – a zároveň fascinuje.
Protože objektivně: ne, lektorka mě nesnáší jen proto, že se ptám. A i kdyby náhodou jo – tak co? Já se stejně chci učit a chci tomu rozumět. Proč by mě mělo zajímat, co si o mně myslí? Racionálně by nemělo. Ale RSD na racionální argumenty moc nereaguje.
A pak přichází další vrstva. Stud za to, že tě to vůbec napadlo. „Vždyť jsem dospělá. Tohle bych měla zvládnout. Proč reaguju takhle kvůli takové maličkosti?“ A ten stud je možná úplně nejtěžší. Ne samotný pocit – ale ten soud nad tím, že ho máš. RSD ti dá vlastně dvě rány: nejdřív tu reakci, a pak sebekritiku za to, že jsi ji měla.
DOPAMILLA: Takže nejdřív dostaneš emocionální modřinu – a pak si ještě jednu přidáš sama, pro jistotu.
Přesně tak, Dopamillo. V tomhle jsme fakt dobré. Bít samy sebe, to máme natrénované k dokonalosti. Ale chci říct ještě něco o tom, kam to vede. Protože jsem si všimla jedné věci.
A zajímá mě, jestli to máš stejně.
Používáš v e-mailech obrovské množství emoji? Aby bylo jasné, že se ptáš mile? Jeden smajlík sem. Srdíčko tam. Možná ještě ohňostroj, pro jistotu. Aby bylo vidět, že jsi takové malé roztomilé štěně, které nechce nikomu ublížit – i když se třeba snažíš kolegyni říct, že ti překračuje hranice své kompetence a komplikuje ti práci? V situaci, kde by ses vlastně měla chovat spíš jako rotvajler s vyceněnými zuby?
Nebo jsi ten typ, co všechno přehnaně vysvětluje, aby náhodou nedošlo k nedorozumění? Já jsem mistryně v tom cpát všude vsuvky a závorky. Kdybych psala knihu úplně po svém, tak by minimálně třetina textu byla v závorkách jako dodatečné vysvětlení. Pro jistotu, že jo.
Děláš to taky? Nebo máš jiné strategie?
DOPAMILLA: Já tohle moc neřeším. Říkám věci na rovinu.
Jo, Dopamillo, k tomu se ještě vrátím. Ale teď se chci zeptat tebe, co posloucháš – vidíš, co se tady děje? Důvod, proč vysvětlujeme a přehnaně vysvětlujeme, používáme emoji a hodně se usmíváme, když mluvíme s lidmi, je často ten, že se snažíme předejít možné negativní reakci. Jsme trochu zpátky u people pleasingu, ale zároveň to vysvětluje ten dost specifický způsob komunikace, který si mnoho lidí s ADHD vytvoří.
DOPAMILLA: Vždyť ty používáš smajlíky i když mluvíš s AI, proboha. Jako by ses bála urazit stroj! Ty si teda věříš!
No právě. To asi docela ukazuje, jak hluboko tohle sahá. Když začnu tlumit jak komunikuju … i když mluvím se strojem. Pro „normální“ lidi můžou tyhle vysvětlování – které vycházejí z velké potřeby být pochopená – znít paradoxně jako výmluvy. Mnohé z nás totiž nekomunikují jen obsah. Komunikujeme i: „Prosím, nepochop mě špatně.“
Tak se podívej. Napsala jsi někdy něco jako:
„Promiň, jestli je to hloupá otázka, ale…“
Překlad: Jen se snažím něco pochopit, aniž bych působila hloupě.
„Jen taková drobnost, co mě napadla…“
Překlad: Slibuju, že nechci být otravná. Někdy to napíšu rovnou: Nechci být otravná, ale zajímá mě…
„Klidně řekni, jestli se to nehodí!“
Překlad: Mám strach, že tě naštvu. Že obtěžuju.
Vidíš, co dělám? Pořád si nechávám otevřená zadní vrátka, abych mohla kdykoliv couvnout, aniž by došlo ke konfliktu. Do rozhovoru vstupuju v podstatě s bílou vlajkou v ruce.
DOPAMILLA: No jo, to z tebe dělá úplně ideálního člověka na prosazování vlastních názorů, to teda jo!
Jo, Dopamillo. A tady se dostáváme k tomu, co může být samozřejmě problém. Neodvážíme se stát si za svými požadavky, i když máme pravdu. A je úplně jedno, jestli se bavíme o tom, na kom řada mýt nádobí, nebo o vyjednávání platu v práci. Vyhýbáme se konfliktu, protože konflikt = nebezpečí. A to je taky kořen toho, o čem jsme mluvily dřív – že máme větší tendenci končit v nezdravých vztazích.
Protože postavit se za vlastní integritu pro nás není vždycky přirozené. Jsme trochu jako pes, na kterého se celý život křičelo, a tak sedí potichu v rohu klece. Ne ten, kterého povzbuzovali, aby zkoušel nové triky.
DOPAMILLA: Jo, takže na každý konflikt reaguješ tak, že si lehneš na záda a ukážeš břicho. Fakt děsivé.
Ale všimla jsem si ještě jedné zajímavé věci (omlouvám se, že mi přijde zajímavé skoro všechno – ale ono to prostě zajímavé je).
DOPAMILLA: No jo, vidíš? Zase ses omluvila a všechno vysvětlila. Šikovná!
Když jsem byla zaměstnaná a mluvila za firmu, bylo mnohem jednodušší stát si za svým, mít názor a vyjednávat. Myslím, že to souvisí s rolí, kterou na sebe vezmeme. Protože když mluvíme za někoho jiného, dokážeme být jako Johanka z Arku – silné, orientované na řešení a neústupné. Jenže když jde o nás samotné… no, tak to najednou není tak důležité.
DOPAMILLA: Jasně, ty důležitá nejsi. Ale tohle bys měla vysvětlit trochu víc.
Jo, vysvětlím. Protože když mluvíš sama za sebe a máš si stát za svými hranicemi a potřebami, vystavuješ se riziku odmítnutí, kritiky, toho, že tě někdo bude vnímat jako „problémovou“. Jde o tvoji osobní hodnotu.
Ale když mluvíš za někoho jiného – firmu, kolegy, dítě nebo skupinu lidí, kteří to mají těžké – tak v sázce není tvoje osobní hodnota. A tehdy se probouzí ten obrovsky silný smysl pro spravedlnost, který spousta z nás má – ten, který vidí, co je potřeba udělat, aby byl svět o něco férovější.
Takže postavit se za druhé: žádný problém. Postavit se za sebe: ehm… nebezpečné.
DOPAMILLA: Takže můžeš být bojovnice za lidská práva, co mluví v OSN – ale bojíš se poslat e-mail bez „promiň, že otravuju“? Zajímavé…
Dám ti úplně konkrétní příklad. Už jsem zmiňovala, že nemám oficiální diagnózu. A taky jsem říkala proč – protože nemám sílu bojovat proti tomu odmítnutí, které předpokládám, že přijde, když to zmíním doktorovi. Protože já jsem přece „funkční“. Navenek. Mám vzdělání, celý život pracuju. Čtu o tolika lidech, které odmítli, že se tomu prostě nechci vystavit.
Ale dělat podcast a stát na barikádách za ADHD obecně? To samozřejmě zvládnu. To samozřejmě UDĚLÁM. Protože je nespravedlivé, že tolik lidí zůstává bez diagnózy!
Možná je to i tím, že u lékaře sedí jeden člověk s autoritou říct: „Ne, to není pravda.“ A tenhle typ odmítnutí může působit strašně definitivně.
Vidíš tu ironii? Možná až trochu vtipné. Spíš tragikomické. Tohle je vlastně docela typické RSD: strach z odmítnutí je tak silný, že si kolem jeho vyhýbání začneme organizovat celý život.
A jo, můžeš si teď říct: „Fajn, Step, to všechno dává smysl. Ale co s tím mám sakra dělat?“ A to je naprosto validní otázka. Protože mozek, který byl roky a roky trénovaný reagovat určitým způsobem, se nezmění jen proto, že si řekneme: „To si jen namlouváš.“
Ani náhodou. Tohle je teď v systému docela hluboko zaprogramovaná.
ALE dobrá zpráva je, že se s tím něco dělat dá.
DOPAMILLA: Já jsem připravená programovat!
No, Dopamillo. Jako u spousty věcí – první krok je vůbec si uvědomit, že to děláš, a začít si toho všímat. Proto jsem tuhle epizodu věnovala tomu, abych popsala, co se děje a jak. Aby ses v tom mohla poznat. Ale jak vidíš, já to dělám pořád, i když tomu rozumím. Takže to není něco, co zmizí přes noc. Nesyp si popel na hlavu za to, že to děláš dál, i když víš, co to je.
Tak co s tím?
Za prvé: všímej si toho. Když se rozjede ta myšlenková spirála – „zase jsem se určitě ztrapnila“ – můžeš se zkusit zastavit a říct si: Počkej. Je tohle opravdu pravda?
Nebo je to jen RSD, co si se mnou hraje?
A pak můžeš zkusit trochu otestovat realitu. Zastavit se. Nadechnout. Zeptat se. Ověřit si to. Protože hodně často se ukáže, že svět není tak kritický, jak to zní v naší hlavě. Protože jsem to s těmi svými otázkami probírala se spolužačkami. Omluvila jsem se a řekla, že vím, že se ptám hodně.
A víš, co mi řekly? Řekly mi, že se jim ulevilo, že ty otázky pokládám. Protože ony samy mají úplně ty stejné, ale neodváží se je říct nahlas. Dokonce mi řekly, že tak nějak počítají s tím, že se zeptám ve chvíli, kdy celá třída sedí a nechápe. Cože?
A i když moje první automatická reakce je: „Pche, to říkají jen proto, aby byly milé…“
DOPAMILLA: Jo, klasika! To myslíš vážně? Ne, vlastně… nemysli si to. Počkej, teď jsem se do toho zamotala. Prostě jim věř!
Jo, Dopamillo. To se lehko řekne. Ale OK, rozhodla jsem se jim věřit. A položila jsem další otázku. Jsem teď vyléčená z RSD? Ne. Samozřejmě že ne. Pořád čekám na další hodinu a tak trochu doufám, že zase řeknou, že to bylo dobře, že jsem se zeptala. Ale možná jsem tentokrát o něco míň vystresovaná. Tentokrát skoro čekám spíš potvrzení, že jsem udělala něco dobře – než potvrzení, že jsem se ztrapnila.
Vidíš ten rozdíl?
Protože náš mozek potřebuje neustále zpětnou vazbu. Potvrzení. Potřebujeme hned vědět, že to, co jsme udělaly, je v pořádku.
Ale víš co? Před pár lety mi došla jedna věc. Řekla jsem si: ne. Už jsem moc stará na to, abych celý život chodila po špičkách. Chci být víc sama sebou. Budu pokládat ty „hloupé“ otázky. Zkusím si stát za svými názory. Chci chtít víc.
DOPAMILLA: Jo, chtít víc – ale hlavně ať se na tebe nikdo křivě nepodívá.
Neříkám, že je to jednoduché. Ale pointa je, že svět se nezboří, když se mnou někdo nesouhlasí. Jo, pořád jsem ta, co si šestnáctkrát přečte facebookový příspěvek, než ho odešle, upravuje ho, přepisuje… a pak ho radši smaže, aby nevypadala jako idiot. I když je to třeba jen o tom, jak zabránit tomu, aby se v zimě na baráku ucpával okap.
DOPAMILLA: To bys samozřejmě měla vědět. To se učí v páté třídě, v biologii. Ve čtvrtek v listopadu. Jestli si to nepamatuješ, tak jsi ztracený případ!!
Jo, chápu, Dopamillo. Ale myslím, že na mém náhrobku nebude stát: „Zde leží Step. Ptala se na moc hloupých otázek.“ To mě nedefinuje. A i kdyby si někdo myslel, že se ptám moc?
So what?
Možná jsou oni jen hloupí, když je nezajímá, jak funguje ten budík.
Možná nejde o to zbavit se RSD.
Možná jde o to, aby nás řídilo o trochu míň.
Já sama často volím to, že do toho prostě skočím. I když to stojí strach z odmítnutí, mám pocit, že alternativa je horší. Když se nikdy neodvážím nic udělat… co mi vlastně zbude?
A navíc – reálně jsem jen málokdy dostala „přes prsty“. Od ostatních. Od sebe samotné – jo, to ano. Ale ty chvíle, kdy mě někdo označil za „obtížnou“, mě vlastně spíš naštvaly – nezlomily mě. Takže pokud nejde o úplné maličkosti – jako komentář na Facebooku, který můžu klidně nechat být, protože jak důležité vlastně je, abych ho psala a vystavovala se tomu? – tak když si to sečtu, vychází mi životní bilance spíš v plusu.
A dost možná to tak bude i u tebe, když se zamyslíš nad těmi chvílemi, kdy jsi udělala něco, čeho ses bála.
Cílem není být beze strachu.
Cílem je nedovolit strachu, aby řídil všechno.
A pokud si říkáš: „Ok Step, tohle všechno hezké… ale co mám dělat konkrétně, když se mi RSD rozjede v hlavě na plné obrátky?“
Tak dnes v 19:00 otevíráme naši komunitu. Tam s tebou nasdílím jedno malé cvičení, které s tím může pomoct.
DOPAMILLA: A já si tam otevřu vlastní chlubovnu, to bude skvělý!
Jo, Dopamillo, to bude skvělý. Takže pokud chceš být součástí naší komunity, jdi na amygdalaparty.cz – prvních 20 zakládajících členek dostane speciální cenu. V komunitě se budeme RSD věnovat víc prakticky – a třeba máš i ty vlastní tipy, jak s tím pracovat? Bylo by skvělé, kdybys je s námi sdílela. Smyslem té komunity je totiž žít s ADHD líp. Ne si jen stěžovat.
DOPAMILLA: Já si nikdy nestěžuju. Já chválím!
Jo jo, Dopamillo, myslím, že to už všichni pochopili. Tobě to jde úplně přirozeně, jak jsi tak skromná, že jo. Tak pamatuj, dnes večer - pokud všechno dobře dopadne.